23. října 2012

Verzování webových služeb, SOAP

Před časem jsem napsal lehký úvod do SOA governance. Chtěl bych se k tomuto tématu vracet a prezentovat principy, které postupně zavádíme na projektu. Momentálně nás daleko víc pálí věci, které spadají do design fáze služeb, takže řešíme věci jako verzování, reusabilita, granularita služeb apod.

Aspekt, který jsme řešili jako první (a nyní už i zavedli v praxi) je verzování služeb. Jelikož používáme řešení založené na SOAP webových službách (jak jinak v enterprise :-) podíval bych se právě na toto téma. Jestliže budu dále mluvit o webových službách (WS), mám tím vždy na mysli WS založený na SOAP.

Proč?

Otázka je, proč vlastně webové služby verzovat? Dejme tomu, že z nějakého důvodu chceme, na určitém prostředí, držet více verzí jedné služby. Tím důvodem může být např. to, že už máme nějaké stávající konzumenty dané služby a zároveň chceme touto službou poskytnout nové (business) funkcionality. Stávající klienti ovšem nemohou (nebo také odmítnou) přejít na novou verzi služby. Starou verzi služby tedy necháme funkční a zároveň nasadíme verzi novou. V případě SOA by toto mělo být definováno/podpořeno nějakou politikou, např. podpora více verzí služeb.



Kontrakt

Jak z hlediska SOA, tak z hlediska klienta se webová služba (a její konzumace) točí kolem kontraktu. Kontrakt, jako takový, se skládá z několika částí. Jednak definuje nějaké designové věci jako datové typy, zprávy a rozhraní (ve smyslu OOP). Dále definuje technologické záležitosti, tj. jaké se používají protokoly, jaké jsou endpointy služby. A konečně jsou to nefunkční požadavky.

Pro SOAPovské služby je tímto kontraktem WSDL (Web Service Definition Language). Pokud pomineme nefunkční požadavky (které stejně nejsou definovány ve WSDL namespacu, ale jinde), má WSDL následující strukturu (zeleně jsou designové části, červeně implementační):

  • types - element definující pomocí XML Schema datové typy používané ve zprávách.
  • message - abstraktní definice přenášených dat (zpráv), sestavená z typů definovaných v předešlém elementu. Každá zpráva se skládá z jedné a více logických částí (parts). Pokud je částí ve zprávě více, jde o službu založenou na RPC.
  • portType - množina abstraktních operací, víceméně odpovídá rozhraní v OOP. Každá operace (metoda) by měla odkazovat vstupní a výstupní zprávu. Operace může být jedním ze čtyř typů: Request-response (klasika), One-way (obsahuje pouze vstupní zprávu), Notification (obsahuje pouze výstupní zprávu) a Solicit-response (endpoint pošle zprávu a očekává odpověď).
  • binding - sváže definovaný portType s konkrétním protokolem (SOAP, HTTP, JMS) a formátem zpráv (např. Document/literal, RPC/encoded).
  • port - definuje endpoint služby.
  • service - množina souvisejících portů.

Sémantika verzování

Není potřeba znovu-vymýšlet-kolo. Archetypem verzování je formát <major>.<minor>.<micro>. U služeb nás micro verze nebude moc zajímat - je vyhrazená pro implementační změny, které neovlivňují vyšší řády verze a nijak se tedy nepromítají do kontraktu. minor verze je vyhrazená pro změny rozhraní, které jsou zpětně kompatibilní. No a major verze indikuje změnu rozhraní, která není zpětně kompatibilní, tj. rozbíjí kontrakt.

Změny, které jsou zpětně kompatibilní:
  • přidání nové operace do služby,
  • přidání nového XML typu do schématu.

Změny, které nejsou zpětně kompatibilní:
  • odebrání operace ze služby,
  • přejmenování operace,
  • změna XML typů a atributů zprávy,
  • změna namespace.

Jak?

Jako best-practice se uvádí, že verzování by pro konzumenty mělo být explicitní, tj. uvádět číslo verze v elementech, URL apod. Co všechno v kontraktu verzovat, může být předmětem diskuzí na konkrétním projektu a technologiích, nicméně dá se vyjít z těchnto pravidel:
  1. Vkládat major a minor verzi do názvu WSDL souboru: MyService-v1.2.wsdl.
  2. Vkládat major verzi do targetNamespace WSDL souboru:
    <definition
      targetNamespace=
          "http://sw-samuraj.cz/ws/MyService-v1"
      xmlns="http://schemas.xmlsoap.org/wsdl/">
  3. Vkládat major a minor verzi do portType elementu:
    <portType name="MyServicePort-v1.2">
  4. Vkládat major a minor verzi do service elementu:
    <service name="MyService-v1.2">
  5. Vkládat major verzi do endpointu služby:
    <soap:address
      location=
        "http://sw-samuraj.cz/myService/v1"/>
Pokud bychom si ukázali celé WSDL, vypadalo by takto:
<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<definitions
  targetNamespace=
      "http://sw-samuraj.cz/ws/MyService-v1"
  xmlns="http://schemas.xmlsoap.org/wsdl/"
  xmlns:soap="http://schemas.xmlsoap.org/wsdl/soap/"
  xmlns:xsd="http://www.w3.org/2001/XMLSchema">

  <types>
    <xsd:schema
      targetNamespace=
            "http://sw-samuraj.cz/ws/MyService-v1">
      <!-- schema omitted -->
    </xsd:schema>
  </types>

  <!-- messages omitted -->

  <portType name="MyServicePort-v1.2">
    <!-- operations omitted -->
  </portType>

  <!-- binding omitted -->

  <service name="MyService-v1.2">
    <port binding="MyServiceSOAP"
          name="MyServiceSOAP">
      <soap:address
        location="http://sw-samuraj.cz/myService/v1"/>
    </port>
  </service>

</definitions>

Závěr

Verzování poměrně úzce souvisí s dalším SOA governance aspektem a sice životním cyklem služeb (což je téma, na které se podíváme někdy příště). To že držíme na prostředí (typicky produkci) více verzí jedné služby má samozřejmě svoje náklady a ideálním stavem je, když služba běží pouze v jedné (nejaktuálnější) verzi.

Se správou více verzí nám může pomoci vhodný nástroj - SOA governance repository, která drží o konrétní verzi služby různá meta-data a mmj. také to, v jaké životní fázi se služba nachází, nebo kdo ji konzumuje (a koho musíme notifikovat o penzionování služby).

4. října 2012

Architektonické principy RESTu

Jedním ze zdrojů, který jsem použil jako přípravu na certifikaci Java EE 6 Web Services Developer (o které jsem psal nedávno), je kniha RESTful Java with JAX-RS od Billa Burkeho. Bill je určitě vhodným autorem, poněvadž byl/je leaderem projektu RESTEasy od JBossu, což je certifikovaná implementace JAX-RS.

Co se týká knihy, můžu ji doporučit. Je dobře napsaná, Bill nijak netlačí svoje RESTEasy, ale objektivně zmiňuje i další alternativy - referenční implementaci Jersey a Apache CXF. Mě osobně trochu mrzelo, že celá druhá polovina knihy je workbook, jakýsi guide k příkladovému projektu - přece jenom, jak se pohybuju v architektonických sférách, tak to pro mne není až tak přínosný. Nicméně někomu jinému může tato "konrétně implementační" část pomoci dostat se (rychleji) do problému.

Ohledně RESTu jsem byl, až do přečtení knihy, panensky nepoznamenán. Teoreticky již nyní mám načteno (i z jiných zdrojů), ovšem RESTový projekt, který by mne pokřtil ohněm, mě teprve čeká. (To že jsem jednou restovou architekturu navrhl v nabídce, se nepočítá) V tomto postu (aby mi něco z toho v hlavě zůstalo) bych se zaměřil na to, co pro mne bylo nejpřínosnější a nejzajímavější: zcela jednoznačně to jsou architektonické principy RESTu.

Že termín representational state transfer pochází z dizertačky Roye Fieldinga (2000), bylo na webu napsáno již milionkrát, takže to tady nebudu omílat a skočím rovnou rovnýma nohama do principů, na kterých stojí.

Adresovatelnost

Celý REST se točí kolem zdrojů (resources). Každý takový zdroj by měl být dosažitelný pomocí jedinečného identifikátoru (URI). Tohle je celkem jednoznačný u dokumentů, aplikací a služeb. Ale když vezmeme v potaz např. Java objekty deployované na aplikačním serveru, tak u nich chybí jednotný/jednoznačný způsob identifikace, který se navíc bude lišit podle různých implementací/dodavatelů (např. JNDI).

Pro identifikaci zdroje se používá URI, které má standardizovanou podobu:

  • scheme://host:port/path?queryString#fragment

přičemž scheme je protokol (např. HTTP), host je DNS nebo IP adresa, port je... port, path je virtuální hierarchická struktura, queryString je množina párů klíč=hodnota, oddělených znakem & a fragment je identifikátor, který označuje nějakou část zdroje (např. nadpis nebo obrázek v dokumentu).

Jednotné rozhraní

Tak jako se REST točí kolem zdrojů, tak se také točí kolem HTTP, jehož jednotlivý metodám připisuje specifický účel a význam.

  • GET je určena pro read-only operace, jako je načtení seznamu zdrojů (dokumentů), nebo obsahu jednoho zdroje. Je jednak idempotentní (lze ji volat opakovaně se stále stejným výsledkem) a jednak bezpečná (safe, nezpůsobuje žádné vedlejší efekty).
  • PUT umožní daný resource (tělo zprávy/requestu) uložit na serveru na určitém URL. Předpokládá, že klient zná potřebný identifikátor. Metoda je idempotentní, technicky bývá implementovaná jako insert nebo update.
  • DELETE odstraní daný resource. Je idempotentní.
  • POST je funkčně hodně podobná metodě PUT. Zásadní rozdíl je, že je to jediná metoda která není idemopotentní. Čili s každým dalším requestem měním stav daného zdroje/služby.
  • HEAD je podobná metodě GET, s tím rozdílem, že response nevrací body, ale pouze response code a HTTP hlavičky.
  • OPTIONS vrací komunikační možnosti a schopnosti serveru pro dané URI.

Orientace na reprezentaci

Při komunikaci pomocí HTTP metod dostáváme a posíláme na dané URI nějakou reprezentaci zdroje. Podle toho, čím je daný zdroj reprezentován, tak dostáváme/posíláme XML, JSON, YAML apod.

Metodou GET například můžu z nějakého URI dostat takovouto reprezentaci:
<product id="42">
    <name>Kindle Touch</name>
    <currency>USD</currency>
    <price>139</price>
</product>
Pokud bych chtěl zdroj na serveru změnit, pak pošlu metodou PUT (nebo POST) na stejné URI následující reprezentaci (změna ceny):
<product id="42">
    <name>Kindle Touch</name>
    <currency>USD</currency>
    <price>99</price>
</product>
Jestli bych použil PUT nebo POST, by záleželo na designu této služby. Obecně, protože PUT je, podle definice, idempotentní, tak se používá pro update, POST idempotentní není a používá se pro insert.

Nebo jinak definováno - s prvním PUT requestem se založí na serveru zdroj a s každým dalším stejným PUT requestem se tento zdroj aktualizuje. Pokud request obsahuje stejná data, zdroj se nijak nemění (to je ta idempotentnost). Naopak s každým POST requestem by měl na serveru vždy vzniknout nový zdroj. To v reálu často nebývá pravda - POST funguje jako update (stále stejného zdroje), což ale není čistý RESTový design.

Bezstavová komunikace

Bezstavovost znamená, že žádná klientská data nejsou spravována na serveru, tzn. žádná klientská session. Pokud aplikace potřebuje udržovat stavovost, spravuje si ji sama (jako kdyby to byl tlustý klient) a pouze propaguje na server změněné zdroje.

Mezi běžně uváděné benefity bezstavovosti patří: jednoduchost business logiky, škálovatelnost a cacheování resourců.

HATEOAS

Význam této ošklivé zkratky je Hypermedia As The Engine Of Application State. S pochopením tohoto principu jsem měl největší problém. Myšlenka je jednoduchá - datový formát, hypermedia (rošíření hypertextu), poskytuje speciální informaci, jak měnit stav zdroje. A dotaženo do konce - klient by měl komunikovat se serverem pouze pomocí hypermedia a nepotřebuje k tomu žádnou další (technologickou) informaci.

V případě webových služeb je HATEOAS přítomen v podobě odkazů uvnitř (XML/JSON) dokumentů, které představují zdroje. U XML dokumentů se pro odkazy často používá specifikace Atom a z ní konkrétně element link.
<product id="42">
    <link rel="self"
          href="http://amazon.com/product/42"
          type="application/xml"/>
    <link rel="payment"
          href="http://amazon.com/checkout/42"
          type="application/xml"/>
    <name>Kindle Touch</name>
    <currency>USD</currency>
    <price>139</price>
</product>
Jak pojmenovávat jednotlivé relace uvnitř odkazů je částečně standardizováno, takže se používají např. následující (samopopisná) jména: chapter, edit, first, icon, last, next, payment, previous, self, stylesheet ad.

Zamyšlení

Musím přiznat, že v rámci teoretického načtení, se mi RESTová architektura hodně líbí, zejména svojí čistotou a jednoduchostí. Je otázka (času), jak se tento můj pohled změní při použití RESTu v praxi. Tu praxi, bohužel, zatím vidím na nějaký menší projektík, protože jak se poslední dobou věnuju SOA v enterprise sféře, tak musím konstatovat, že REST je v této oblasti opomíjen jak dodavateli řešení, tak zákazníky. Ale snad se časem začne blýskat na lepší časy.

22. září 2012

Management za zavřenými dveřmi

Když mám problém, sáhnu po knize. Samozřejmě, chytrá kniha sama o sobě nestačí. Ale pro mne je to dobrý odrazový bod, jak se zorientovat v neznámých vodách. Plavat už člověk musí sám.

Když se řeší technologické věci, bývá to většinou jednoduché, často zábavné, někdy frustrující. Když se řeší problémy s lidmi, bývá to většinou složité, často frustrující a hlavně - nejednoznačné.

Problém podobný tomu aktuálnímu jsem řešil cca před rokem - přišel jsem jako team leader do týmu vývojářů. Tým nebyl zrovna vstřícně naladěn, někteří členové byli až nepřátelští. Protože jsem podobnou situaci zatím nikdy neřešil, koupil jsem si tematickou knihu (viz post (Ne)funkční tým) a zkusil jsem se s tím (z dnešního pohledu bych řekl, že neúspěšně) poprat.

Nevstoupíš dvakrát do téže řeky. Takže po roce: stejná role (teamleader), jiný tým (nesrovnatelně pozitivněji naladěn), podobný projekt (integrace na middlewaru) a úplně jiný problém. To si vám takhle týmlídruju, v týmu mám pět lidí, 50 % času věnuju řízení (takový ty JIRY, statusy a tak), 50 % věnuju vývoji. Radost pracovat. (Pozor, teď přijde zápletka.) Najednou: BUM, PRÁSK! Tým se ztrojnásobí! Nekecám, 16 lidí?!? Navíc, byť to téměř všichni byli seniorní javisti, z hlediska použité technologie a architektury (SOA), byli v podstatě juniorní a náběhová a učící křivka byla velmi dlouhá (2 měsíce).

Šestnáct lidí je opravdu hodně. Maximum, co mám teoreticky a empiricky ověřeno, je deset a člověku to zabere 100 % času. Na nějaké kódování může zcela zapomenout. Šestnáct lidí, to už není teamleading, to už je čistý management. Ehm. Já, excelentní vývojář ;-) a management? Jak říkám: když mám problém, sáhnu po knize.

Vybral jsem si titul Behind Closed Door, jejíž podtitul slibuje odhalit Secrets of Great Management. Nevím, jestli se dodržováním principů uvedených v knize, stane člověk skvělým manažerem. Ale to ani nebyl můj cíl. Chtěl jsem si jen ověřit, že některé věci dělám správně, že v dobré víře nedělám chyby a taky si trochu rozšířit repertoár.

Ostřílení matadoři by asi nad radami v knize mávli rukou, že to není nic nového, je to samozřejmost atd. Ano, ony to opravdu jsou jednoduché věci. Ale to asi nejtěžší na tom je, být konzistentní a perzistentní :-)

Kniha používá osvědčený formát - fiktivní příběh fiktivního manažera (který přijde nově do společnosti, vyřeší všechny problémy a všichni jsou šťastný a firma vydělá balík), prokládaný konkrétními tipy a postupy jak danou věc dělat/řešit. V průběhu příběhu jsou postupně probírána témata jako: delegování, prioritizace, zpětná vazba, koučování, one-on-one pohovory, prosazování vlivu apod.

Pro mne byly z knihy nejpřínosnější dvě témata. Jednak jsem se utvrdil v tom, že je důležité dělat one-on-one pohovory a držet je pravidelně. Už nějaký čas je dělám ve všech týmech a myslím, že to je jedna z věcí, která velmi podstatně zvedne důvěru v týmu. A důvěra to je základ, na kterém je dobrý tým postaven.

Druhým podstatným tématem pro mne byla zpětná vazba a přesněji korektivní zpětná vazba. Možná to znáte - lidi v týmu pracují většinou dobře, ale jeden/dva z nich podávají slabší výkon. Je to delikátní situace, vždycky je tu nějaký důvod, proč tomu tak je. Pokud má člověk zájem (a je mu to důstojně podáno), často se dají překážky, které brání kvalitní práci odstranit. V knize je popsáno, na co si dát pozor, aby se komunikace nepřeklopila do iracionální roviny. A taky, kdy to už nemá smysl řešit.

Komu bych knihu doporučil? Určitě začínajícím teamleaderům. Byť není zaměřena na technické vedení lidí a projektů se dotýká jen zlehka, je to dobrý začátek, protože jako teamleader budete komunikovat primárně se svým týmem a sekundárně s projektem a jinými týmy. Doporučil bych ji i pokud máte, tak jako já, nějakou tu teamleaderovskou zkušenost za sebou. Vždycky je totiž něco nového, co se dá naučit a stávající zlepšit. Třetím doporučením je pak edice, v které  knížka vyšla - vydavatelství The Pragmatic Programmers je zárokou kvalitní softwarová literatury a mne nezklamala ani tentokrát.

No a jak se vyvinul můj v úvodu zmíněný problém? Tým se mezitím stabilizoval a taky se smrsknul na rozumnou úroveň deseti lidí. Držím pravidelné one-on-one pohovory jednou za měsíc. V jednom případě jsem si vyzkoušel korektivní zpětnou vazbu s následným dohledem, což nakonec, bohužel, vyústilo v odchod daného člověka z týmu. Taky jsem, s těžkým srdcem, musel delegovat několik Proof of Concept, na který jsem se moc těšil. Tak snad to aspoň pomohlo někomu jinému. Je toho samozřejmě daleko víc, co dělám (a co je potřeba dělat), aby jsme měli dobrý tým. Uvedl jsem pouze věci, které přímo souvisí a jsou tématy představené knihy.

10. září 2012

Certifikace Java EE 6 Web Services Developer

Tak nějak jsem si poslední dobou zvykl, dělat do roka dvě certifikace (asi mi chybí školní dril :-) Takže co to bylo tentokrát? Honosný název, který se nyní skví v mém CV zní: Oracle Certified Expert, Java Platform, Enterprise Edition 6 Web Services Developer, zkráceně (ve stylu někdejších Sunovských certifikací) OCWSD.

Certifikace občas budí (zbytečné) vášně, takže základní otázka asi je: je to vůbec k něčemu? Pro mne je tím největším benefitem, že jsem se něco nového (do hloubky) naučil. A musím říct, že OSWSD je tomto směru opravdu hodnotná. Byť web servisy mastím cca poslední tři roky, ať už v Javě (JAX-WS, Spring WS nebo Axis), nebo v rámci SOA (WebSphere Message Broker, Oracle SOA Suite), tak během přípravy na certifikaci jsem dozvěděl spoustu nových věcí (třeba SOAP Message Handlers) a "dopochopil" lecos již známého.

Témata, která zkouška obsahovala jsou následující:
  • Create an SOAP web service in a servlet container
  • Create a RESTful web service in a servlet container
  • Create a SOAP based web service implemented by an EJB component
  • Create a RESTful web service implemented by an EJB component
  • Configure JavaEE security for a SOAP web service
  • Create a web service client for a SOAP based web service
  • Create a web service client for a RESTful web service
  • Create a SOAP based web service using Java SE platform
  • Create handlers for SOAP web services
  • Create low-level SOAP web services
  • Use MTOM and MIME in a SOAP web service
  • Use WS-Addressing with a SOAP web service
  • Configure Message Level security for a SOAP web service
  • Apply best practices to design and implement web services

Protože na zkoušku není žádný oficiální certifikační guide, prošel jsem trošku širší okruh materiálů. V praxi jsem zatím neměl nikdy možnost dostat se k RESTovým technologiím, takže jsem s předstihem začal s knížkou Billa Burkeho RESTful Java with JAX-RS, kterou vřele doporučuji - pokud chcete začít s RESTem v Javě (tj. libovolnou implementací JAX-RS), je to ta správná volba. Autor sice popisuje (a je tvůrcem) RESTEasy, ale je objektivní i vůči dalším implementacím.

Další knihou jsem si chtěl oživit druhou Javovskou web servisovou větev - JAX-WS. Tady je knižní situace docela slabá. V podstatě jediná aktuální kniha, která je věnována JAX-WS je Java 7 JAX-WS Web Services. Vzhledem k názvu a rozsahu (64 str.) jsem nečekal nic světoborného, ale zklamání bylo obrovské. Pokud nejste úplně nejzelenější začátečník a nevyhovují vám knížky, tvořené ze 2/3 screenshoty (NetBeansů), není to kniha pro vás. Škoda peněz, škoda času.

Jakou určitý druh přípravy můžu zmínit (celkem nudný) letošní Oracle Java Developer Day, kde jsem se šel podívat na jednu přednášku o JAX-WS a na dvě o JAX-RS. Samozřejmě, že to byly naprosté základy, ale člověk si aspoň udržuje povědomí o tématu.

Pak už začalo jít do tuhého, protože jsem potřeboval něco, co by mě připravilo na certifikaci. Nechal jsem tedy firmu zakoupit zkušební testy. Tentokrát jsem zvolil ještě nevyzkoušené řešení - kit od EPractize Labs. Jejich OCEJWSD Training Lab není úplně špatný. Sice je uživatelsky dost nepohodlný a rozložení témat mi přijde dost nevyvážené, ale myslím, že ho můžu označit jako přínosný. V dnešní době bych spíš volil kit od uCertify, s jejichž přípravnými testy mám dobrou zkušenost, který ale v té době ještě nebyl k dispozici.

Posledním materiálem, který jsem na přípravu použil je OCWSD Study Guide od Mikalaie Zaikina, který pokrývá témata zkoušky velmi pěkně. Linkovaná webová verze je zdarma, za $15 je možné si přikoupit sadu 160 otázek s odpověďmi, plus jednotlivé guidy v PDF podobě. Těch patnáct dolarů jsem investoval a můžu říct, že to stálo za to (aneb jak jsme se učili v angličtině it bang for the buck).

Pokud mám certifikaci OCWSD nějak celkově zhodnotit, musím říct, že je to určitě jedna z těch nejpřínosnějších, co dnes Oracle v oblasti Javy nabízí. Všechna témata byla víceméně ryze praktická, žádná nudná (korporátní) teorie, či dokonce ideologie. Zároveň je to taky jedna z těch, kde je těch Oraclovských technologií jen určité minimum - hodně se tam probírají věci z W3C, jako je SOAP, WSDL, XSD, WS-Addressing, nebo věci, které jsou dílem různých jiných organizací, jsou je WS-I (WS-Interoperability (Basic Profile)), nebo WS-Security.

14. srpna 2012

Lean ze zákopů

Když už se do něčeho pustím, tak pořádně. Sotva jsem tak dočetl jednu knihu o Kanbanu, už jsem schroustal další. Tentokrát jsem si vybral dílko od Henrika Kniberga, které vyšlo v mojí oblíbené edici The Pragmatic Programmers.

Henrik pracuje jako Agile & Lean coach a v knize Lean from the Trenches, s podtitulem Managing Large-Scale Projects with Kanban, zpracoval formou case study svoji zkušenost s koučováním 60ti členného týmu švédské policie :-) který interně vyvíjel nový "digitální vyšetřovací systém". To zní skoro až exoticky, ale nebojte, slovníček švédštiny hledat nemusíte - celá knížka je napsána s ohledem na projekt a softwarový vývoj a reálie jsou zcela nepodstatné. Co naopak je podstatné, je že tým používal Scrum, XP a Kanban a projekt úspěšně zvládl.

Knížka je rozdělena do dvou částí, z nichž ta první How We Work obsahuje zmiňovanou case study a jednotlivé kapitoly jsou často koncipovány formou How We ..., např:
  • How We Sliced the Elephant
  • How We Involved the Customer
  • How We Handle Urgent Issues
  • Why We Limit the Number of Bugs in the Bug Tracker
  • Why We Don't Use Story Points
  • How We Do Version Control
Druhá část, nazvaná A Closer Look at the Techniques, potom krátce rozebírá jednotlivé techniky, principy: Agile, Lean, Scrum, XP a Kanban.

Knížka se velmi dobře čte a i přes svůj krátký rozsah (176 str.) je nabitá cennými informacemi. Zájemcům o Kanban/Lean rozhodně doporučuji.

9. srpna 2012

Kanban, ultimátní kniha

Posledně jsem psal, jak jsem přišel ke Kanbanu jako slepej k houslím. Jedním ze zmiňovaných zdrojů v článku je knížka Kanban od Davida J. Andersona. David je jedním z pionýrů Kanbanu v softwarovém vývoji a jeho kniha má aspiraci (a velmi slušný potenciál), stát se biblí této zajímavé metody.

Na to, jak je Kanban jednoduchej je kniha poměrně obšírná (280 str.). Tematika je velkoryse rozebrána ve dvaceti kapitolách, rozdělených do čtyř částí:
  1. Introduction
  2. Benefits of Kanban
  3. Implementing Kanban
  4. Making Improvements
Každá kapitola je ukončena sekcí Takeaways, kde je v hutných bodech shrnut její obsah. To je šikovná věc, protože až se bude člověk jednou k daným tématům vracet, tak takový rychlý přehled se jednak umožní rychle zorientovat a jednak může sloužit jako reference (bez té omáčky v textu).
Jako zajímavější mi přišly první tři části knihy, které byly zaměřeny velmi prakticky. V poslední části už jsem se občas ztrácel, protože se zde řeší ekonomické modely, teorie omezení (Theory of constraints) apod., což není úplně můj šálek kávy (nicméně, přečet jsem to).

Pokud bych měl z knihy vypíchnout nějaké zajímavé momenty, tak to budou spíše ty, které nesouvisí přímo s Kanbanem (ale velmi dobře mu konvenují) a které rezonují i s mojí osobní zkušeností:

"Issue management and escalation are core disciplines that provide a big return. Improving them should be a priority even for the most immature teams."

"Use of peer reviews, pair programming, unit tests, automated testing frameworks, continuous (or very frequent) integration, small batch sizes, cleanly defined architectures, and well-factored, loosely coupled, highly cohesive code design will greatly reduce defects."

"As we all know, there really is no such thing as multi-tasking in the office; what we do is frequent task switching."

"Many 'softies' prefer conference calls for coordination meetings rather than face-to-face. This has a negative impact on the level of trust and social capital in their workforce, but it facilitates efficiency."

"Trust is a hard thing to define. Sociologists call it social capital. What they've learned is that trust is event driven and that small, frequent gestures or events enhance trust more than larger gestures made only occasionally."

Knihu můžu opravdu vřele doporučit. uvnitř najdete opravdu hard-core Kanban, se spoustou rad, jak jej implementovat, široké uvedení do kontextu, plus navrch i nějaká ta teorie.

10. července 2012

Kanban z čistého nebe

Trochu nečekaně jsem dostal na stávajícím projektu na starost nový, teprve vznikající tým. A že prý (nařízeno shora) jedeme Kanbanem. Inu, proč ne. Akorát že o něm nic nevím. Takže jsem se pustil do studia, protože něčemu nerozumět, to pro mne není příjemný stav.

Pročetl jsem několik internetových článků, z nichž bych vypíchnul:

Dále, protože jsem nelítostný čtenář, jsem zakoupil knihu. Vybral jsem si titul Kanban :-) od Davida J. Andersona, což je jeden z prvních early adopters Kanbanu v SW vývoji, takže jistě člověk povolaný.

Knížku mám zatím rozečtenou, tak se o ní nebudu předčasně rozepisovat. Ale když už jsem ji zmínil, ocituju z ní principy, na kterých Kanban stojí. Principy samotné jsou vysvětleny ve výše uvedeném článku Introduction to Kanban a jelikož k nim zatím nemám z vlastní zkušenosti co podotknout, skromně pomlčím. Tak tedy:

  1. Vizualizuj workflow.
  2. Limituj rozdělanou práci (work-in-progress).
  3. Měř a spravuj flow.
  4. Udělej procesní politiky explicitní.
  5. Používej modely pro rozpoznání příležitosti ke zlepšení.

Poslední věc, kterou bych zmínil (jako výchozí stanovisko), je nástrojová podpora, kterou máme k dispozici. Jako issue tracking nástroj používáme JIRu, do které máme plugin GreenHopper pro agilní projekt management, který umí mmj. i Kanban.

Zatím jsem si s JIRou dosti hrál, abych vyzkoušel možnosti, které nabízí a prozatím můžu říct, že pro Kanban má dobrou podporu. Jenom není úplně jednoduché to nějak nastavit. Respektive, nastavení je triviální, ale vzhledem k jednoduchosti Kanbanu je potřeba celý proces vymyslet - Kanban vás v tomto nijak nenavede - a to jednoduché nemusí být.