Zobrazují se příspěvky se štítkemjava. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemjava. Zobrazit všechny příspěvky

29. ledna 2018

Spring Security, SAML & ADFS: Implementace

Posledně jsme se vyřádili na konfiguraci, tak teď už jen zbývá to nabouchat v tom Springu, ne? Dobrá zpráva je, že pokud budete následovat Reference Documentation, bude vám Spring SAML a ADFS fungovat out-of-the-box.

Špatná zpráva je, že pokud budete chtít použít Java configuration, nemáte se moc kde inspirovat. Pokud vím, tak k dnešnímu dni jsou k dispozici jen dva příklady:
Dalším benefitem mého příspěvku a ukázkového projektu je, že používají aktuální verzi Spring Frameworku a Spring Security, tedy verzi 5 (v tomhle asi budu chviličku unikátní). Třešničkou na dortu je pak buildování pomocí Gradle (protože kdo by ještě chtěl v dnešní době používat Maven, že jo? ;-)

Závislosti

Pro zdar operace budeme potřebovat následující závislosti:

Drobná Gradle poznámka: Protože používám současnou verzi Gradlu, používám konfiguraci implementation. Pro starší verze Gradle (2.14.1-) použijte původní (nyní deprecated) konfiguraci compile.

Spring SAML Configuration

Ať už se použije XML, nebo Java konfigurace, bude to v každém případě velmi dlouhý soubor. Velmi. I když nebudu počítat téměř 40 řádek importů, i tak zabere ta nejzákladnější konfigurace zhruba 5 obrazovek. Víc se mi to ořezat nepodařilo.

Ale nebojte se, nebudu vás oblažovat každým detailem. Jen vypíchnu to zajímavé, vynechám co jsem zmiňoval v minulém díle o konfiguraci a pro zbytek konfigurace vás odkážu do svého repozitáře, kde si to můžete vychutnat celé: SecurityConfiguration.java.

Nastavení HttpSecurity

Nebudu příliš zabíhat do podrobností, jak funguje samotné Spring Security (prostě chrání pomocí filtrů určité URL/zdroje) a podívám se na jedno konkrétní nastavení:

Uvedené nastavení definuje:
  • Vypnuté CSRF. U SAMLu nedává CSRF moc smysl - SAML requesty jsou podepsané privátním klíčem daného SP, jehož veřejný klíč je zaregistrován na použitém IdP.
  • Přídání dvou filtrů: jeden pro SAML metadata (metadataGeneratorFilter), druhý řeší samotný SAML mechanismus (samlFilter).
  • Definice URL, které vyžadují autentikaci (/user). 
  • Podstrčení SAML entry pointu namísto přihlašovacího formuláře (loginPage("/saml/login")).
  • Přesměrování na root kontext aplikace po úspěšném odhlášení (logoutSuccessUrl("/")).

SAML filtry

Základem jak Spring Security, tak Spring Security SAMLu jsou filtry - odchytí HTTP(S) komunikaci a transparentně aplikují zabezpečení aplikace. V případě SAMLu je těch filtrů celá smečka, ale v zásadě řeší jen tři věci: přihlášení (SSO), odhlášení (SLO) a metadata. Čtvrtým mušketýrem může být ještě IdP discovery, ale tu v našem případě nemáme.


Key manager

Všechny SAML zprávy, jež si IdP a SP vyměňují jsou podepsané privátním klíčem dané strany. Doporučuji mít pro SAML podpisový klíč separátní key store (nemíchat ho třeba s key storem, který potřebuje aplikační server pro HTTPS).

V naší ukázkové aplikaci je SAML key store na classpath - v jakémkoli jiném, než lokálním vývojovém prostředí, key store samozřejmě externalizujeme (nepřibalujeme do WARu) a hesla kryptujeme.


Podepisování SHA-256

V minulém díle jsem zmiňoval, že Spring SAML defaultně používá při podepisování algoritmus SHA-1, kdežto ADFS očekává SHA-256. Jedna strana se musí přizpůsobit. Doporučuji upravit aplikaci - použít SHA-256 není nic těžkého.

Výběr podpisového algoritmu se provádí při inicializaci SAMLu pomocí třídy SAMLBootstrap, která bohužel není konfigurovatelná. Pomůžeme si tak, že od třídy podědíme a potřebný algoritmus podstrčíme:

V konfiguraci pak třídu instancujeme následujícím způsobem. Mimochodem, povšimněte si, že beana je instancovaná jako static. To proto, aby inicializace proběhal velmi záhy při vytváření kontextu.


That's All Folks!

Tím se náš 3-dílný mini seriál o Spring Security, SAMLu a ADFS uzavírá. Samozřejmě, že bych mohl napsat ještě mnoho odstavců a nasdílet spoustu dalších gistů. Ale už by to bylo jen nošení housek do krámu.

Lepší bude, pokud si teď stáhnete ukázkový projekt sw-samuraj/blog-spring-security, trochu se povrtáte ve zdrojácích a na závěr v něm vyměníte soubor FederationMetadata.xml a zkusíte ho rozchodit vůči vašemu ADFS. Při troše štěstí by to mělo fungovat na první dobrou :-)

Jako bonus pro odvážné - pokud se opravdu pustíte do těch zdrojových kódů - můžete v historii projektu najít další Spring Security ukázky (je to celkem rozumně otagovaný):
  • Výměna CSRF tokenu mezi Springem a Wicketem (tag local-ldap).
  • Multiple HttpSecurity - v jedné aplikaci: autentikace uživatele přes formulář a mutual-autentication REST služeb přes certifikát (tag form-login).
  • Autentikace vůči lokálnímu (embedovanému) LDAPu (tag local-ldap).
  • Autentikace vůči Active Directory (tag remote-ad).

Související články


17. ledna 2018

Spring Security, SAML & ADFS: Konfigurace

Minule jsme se podívali - z obecnějšího pohledu - jak SAML funguje pro autentikaci aplikace. Kromě toho, že byste měli znovu zkouknout ty pěkné barevné diagramy, zobrazující SSO (Single Sign-On) a SLO (Single Logout), by se vám mohl hodit SAML a ADFS slovníček - od teď už očekávám, že termíny máte našprtané ;-)

Tenhle článek se bude zaměřovat na konfiguraci potřebnou pro to, aby nám SAML autentikace fungovala. V realitě pak tato konfigurace půjde nejčastěji ruku v ruce s implementací, protože abyste získali SP (Service Provider) metadata, budete potřebovat ho mít už funkční (pokud nejste SAML-Superman, který to zvládne nabouchat ručně, nebo externím nástrojem).

Registrace metadat

Aby nám SAML fungoval, musíme nejdřív vzájemně zaregistrovat jednotlivé IdP (Identity Providery) a SP (Service Providery). Jak jsme si říkali v minlém díle, vztah IdP - SP může být M:N, nicméně pro zbytek článku (a i v tom následujícím) budeme uvažovat jenom vztah 1:1, tedy náš SP (aplikace) se autentikuje vůči jednomu IdP.

Registrace metadat se může provést dvojím způsobem - buď můžeme poskytnou URL, na kterém si IdP/SP metadata sám stáhne při svém startu, nebo (asi častější) metadata poskytneme jako statický soubor. Zde budeme pracovat s druhým případem.

Registrace (ADFS) Federation metadat

Registrace Federation Metadat je jednoduchá - stáhneme XML soubor z daného URL a protože pro implementaci SP používáme Spring Security SAML, poskytneme ho jako resource pro MetadataProvider.

Metadata na ADFS serveru najdeme na následujícím URL:

Federation Metadata je dlouhý, ošklivý XML soubor. Způsob, jak ho poskytnout naší aplikaci je trojí:
  • dát ho na classpath a načíst třídou ClasspathResource
  • dát ho na file systém a načíst třídou FilesystemResource
  • načíst ho přímo z ADFS třídou HttpResource

Pokud např. soubor FederationMetadata.xml umístíme do adresáře src/main/resource/metadata, můžeme ho načíst následujícím způsobem:


Pokud potřebujete trochu víc (Spring) kontextu, může se podívat do kompletní Spring SAML konfigurace:

Registrace (Spring) SAML metadat

Registraci SAML metadat na ADFS si rozdělíme do dvou kroků:
  • Získání metadat z aplikace.
  • Registraci metadat na ADFS.

Generování SAML metadat (z aplikace)

Tady přichází ke slovu, co jsem předesílal - abyste byli schopný si vygenerovat SAML metadata, budete potřebovat mít Spring SAML aspoň částečně naimplementovaný. O generování metadat se stará Springovský filtr MetadataGeneratorFilter.

Generování metadat out-of-the-box funguje dobře (a s ADFS ho rozchodíte). Pokud chcete, nebo musíte metadata upravit, tohle je to správné místo. Například specifické (SP) Entity ID se dá nastavit tímto způsobem:


Filter pak necháme naslouchat na určitém URL endpointu, kde nám bude metadata poslušně generovat:


Situace je samozřejmě trochu složitější, takže pokud jste netrpělivý, nebo vám chybí potřebné Spring beany, nahlídněte do zmiňované SecurityConfiguration.java.

Ještě než si metadata vygenerujete a stáhnete z daného URL, jedno důležité upozornění! Při nesplnění následujících podmínek vám SAML před ADFS nebude fungovat.
  • Na URL musíte přistoupit přes HTTPS (a mít tedy odpovídajícím způsobem nakonfigurovaný aplikační server/servlet kontejner).
  • Na URL musíte přistoupit přes hostname nebo IP adresu, které jsou z IdP (ADFS) viditelné. (Takže ne https://localhost.)

Registrace metadat na ADFS

Teď se magicky přenesema na ADFS server (typicky přes Remote Desktop), kam si zkopírujeme vygeneraovaný SAML metadata soubor. Spring ho defaultně nazývá spring_saml_metadata.xml, nicméně na jméně nezáleží.

V AD FS Management konzoli nás bude zajímat jediná věc - položka Relying Party Trust, kde metadata našeho SP zaregistrujeme, resp. naimportujeme.

AD FS Management konzole

Import metadat se provádí pomocí wizardu (jak jinak ve Windows). Je to jednoduché a přímočaré: zadáme import ze souboru a pak už se jen doklikáme nakonec:

Import SP metadat ze souboru

V závěrečném shrnutí je dobré si zkontrolovat, že v sekci Endpoints jsou splněny dvě výše uvedené podmínky (HTTPS a hostname/IP adresa):

Kontrolní shrnutí SP endpointů

ADFS defaultně očekává, že hash algoritmus použitý při podepisování SAML zpráv bude SHA-256. Bohužel, Spring SAML posílá out-of-the-box SHA-1. Máte tedy dvě možnosti:
  • Upravit Spring SAML, aby používal SHA-256 (jak to ohackovat vám prozradím příště),
  • nebo říct ADFS, aby očekávalo SHA-1.

Nastavení Secure hash algorithm najdete po rozkliknutí Properties na záložce Advanced (je potřeba to udělat dodatečně - při importu metadat je tato volba nefunkční):

Nastavení Secure hash algorithm

Pokud si to na obou stranách nesladíte, budete na straně Springu dostávat nic neříkající výjimku:
2018-01-17 12:15:01 DEBUG org.springframework.security.saml.SAMLProcessingFilter - Authentication request failed: org.springframework.security.authentication.AuthenticationServiceException: Error validating SAML message
org.springframework.security.authentication.AuthenticationServiceException: Error validating SAML message
        at org.springframework.security.saml.SAMLAuthenticationProvider.authenticate(SAMLAuthenticationProvider.java:100) ~[spring-security-saml2-core-1.0.3.RELEASE.jar:1.0.3.RELEASE]
        at org.springframework.security.authentication.ProviderManager.authenticate(ProviderManager.java:174) ~[spring-security-core-5.0.0.RELEASE.jar:5.0.0.RELEASE]
Caused by: org.opensaml.common.SAMLException: Response has invalid status code urn:oasis:names:tc:SAML:2.0:status:Responder, status message is null
        at org.springframework.security.saml.websso.WebSSOProfileConsumerImpl.processAuthenticationResponse(WebSSOProfileConsumerImpl.java:113) ~[spring-security-saml2-core-1.0.3.RELEASE.jar:1.0.3.RELEASE]
        at org.springframework.security.saml.SAMLAuthenticationProvider.authenticate(SAMLAuthenticationProvider.java:87) ~[spring-security-saml2-core-1.0.3.RELEASE.jar:1.0.3.RELEASE]

A na straně ADFS nápomocnější:
Microsoft.IdentityServer.Protocols.Saml.SamlProtocolSignatureAlgorithmMismatchException:
    MSIS7093: The message is not signed with expected signature algorithm.
    Message is signed with signature algorithm http://www.w3.org/2000/09/xmldsig#rsa-sha1.
    Expected signature algorithm http://www.w3.org/2001/04/xmldsig-more#rsa-sha256.
Takže, prozatím SHA-1. "Dvě stě padesát šestka" bude příště ;-)

Claim Rules

Poslední věc, kterou zbývá nastavit je mapování claims na assertions. Na naší nově vytvořené Relying Party Trust dáme Edit Claim Rules... a přidáme následující pravidlo, které nám z Active Directory vytáhne Name ID a doménové skupiny daného uživatele:

Editace Claim Rules

To be continued...

Tak a máme hotovo! Teda konfiguraci. Ovšem, jak už jsem naznačoval, v tento moment už stejně většinou máte hotovou i zbývající implementaci, takže pokud jsme nic neopomněli, mělo by nám fungovat jak SSO, tak SLO, přesně podlě těch krásných diagramů z minulého dílu.

V příštím, závěrečném díle, se podíváme, jak nabastlit zbytek Springovských věcí - můžete se těšit na Java konfiguraci (což je zatím vzácnost, protože Reference Documentation stále jede na XML) a samozřejmě pofrčíme na aktuálním Spring 5 (Cože?!? Vy jedete ještě na čtyřce?! No, nekecej 8-)

1. listopadu 2017

Trampoty s JUnit 5

Poslední dobou jsem nepsal moc unit testy... v Javě. Jednak jsem posledního půl roku hodně prototypoval - a tam moc testů nenapíšete - a když už jsem testy psal, tak to bylo převážně ve Scale, nebo v Clojure.

Teď ale naše firma projevila sklony k evoluci, se snahou trochu více zautomatizovat vytváření prostředí a zakládání projektů. Sice to jde mimo mě, ale když jsem byl požádán, ať napíšu testovací projekty v Javě pro Gradle a Maven, chopil jsem se příležitosti a ponořil se do (povrchního) studia JUnit 5.

Vyznání

Obecně musím říct, že pro JUnit mám slabost - začal jsem ho používat na začátku své Java kariéry ve verzi 4.2 (pro pamětníky únor 2007) a tak vlastně celý můj Java-produktivní věk jsem strávil se čtyřkovou verzí. Naučilo mě to hodně - za to, že jsem dnes takový skvělý programátor (ha, ha, ha) vděčím tomu, že mě unit testy naučily psát dobrý design.

Samozřejmě jsem si k tomu občas něco přibral. Už v roce 2008 jsem si mistrně osvojil (tehdy progresivní) jMock 2 a naplno se oddával neřesti BDD. Taktéž TestNG jsem si na pár projektech zkusil. Ale gravitační síla tradičního JUnit a TDD mě vždy přivedla zpátky.

A teď zažívám něco jako déjà vu. Je to podobný, jako když přišla Java 5 - skoro všechny nástroje s tím mají menší nebo větší problém. Java komunita to ještě moc neadaptovala. Když narazíte na problém, StackOverflow často nepomůže. Atd.


Pár aktuálních problémů JUnit 5 se mi podařilo vyřešit ke své spokojenosti. Tady je máte na stříbrném podnose.

Zadání

Zadání, které jsem dostal, bylo triviální - napsat miniaturní Java projekt, buildovatelný Gradlem a Mavenem, který bude mít unit testy. Projekt se bude buildovat na Jenkinsu, potřebuje změřit pokrytí testy pomocí JaCoCo a projít statickou analýzou kódu na SonarQube.

Jak říkám, bylo by to triviální, kdybych si pro testy nevybral JUnit 5.

Gradle

Odpírači pokroku a milovníci XML se mnou nebudou souhlasit, ale já považuju Gradle za základ moderní automatizace na JVM. Včetně (a primárně) buildů. Jak tedy zkrotit Gradle, aby se kamarádil s JUnit 5?

Zatím jsem se v tom nějak moc nevrtal, pač nemám ambice se stát JUnit 5 guru, jen potřebuju běžící testy. Ale je dobré vědět, že:
JUnit 5 = JUnit Platform + JUnit Jupiter + JUnit Vintage (JUnit 5 User Guide)
JUnit Vintage je pro JUnit 4, což nás dnes nezajímá. Zbývá tedy JUnit Platform pro spouštění unit testů a JUnit Jupiter pro samotné psaní testů.

Protože JUnit 5 změnilo pravidla hry, nestačí do Gradlu jenom přidat závislosti - současný Gradle novým unit testům nerozumí a zůstaly by nepovšimnuty. Naštěstí je k dispozici je nový plugin, který přidá do build life-cyclu nový task junitPlatformTest a který umí testy spustit.

Bohužel, plugin ještě pořád není dostupný na Gradle Plugins Portal, ale jen v Maven Central. Tím pádem se zatím nedá použít Plugins DSL :-(

V následujícím minimalistickém Gradle skriptu si povšimněte různých konfigurací pro jednotlivé závislosti:
  • testCompile pro api
  • testRuntime pro engine.


Závislost apigurdian-api je optional a je tam jenom proto, aby se ve výstupu nevypisovalo varování:
warning: unknown enum constant Status.STABLE
    reason: class file for org.apiguardian.api.API$Status not found

Task juPlTe je "zahákovaný" na standardní test task, který se dá použít také.

Spuštění JUnit 5 testů Gradlem

Jedna z killer feature Gradlu je incremental build - pokud nešáhnete na produkční kód, nebo na testy, Gradle testy nespouští. Je prostě chytrej ;-)

Gradle incremental build přeskočí testy, pokukd se kód nezměnil


Maven

Tradicionalisti milují Maven a protože jsem shovívavý lidumil, podělím se i o toto nastavení. Pro Maven platí totéž, co pro Gradle:
  • nový plugin (přesněji Surfire provider)
  • závislost na api a engine v různém scopu


Velký rozdíl mezi Mavenem a Gradlem je, že Maven incremental build (moc dobře) neumí - tupě spouští testy, kdykoliv mu řeknete.

Spuštění JUnit 5 testů Gradlem


JaCoCo pokrytí testy

Zbuildovat a spustit JUnit 5 testy byla ta jednodušší část. S čím jsem se trochu potrápil a chvilku jsem to ladil, bylo pokrytí testy. Vybral jsem JaCoCo, protože mi vždycky přišlo progresivnější, než Cobertura (jen takový pocit, či preference).

Dále budu uvádět jen nastavení pro Gradle, protože Maven je hrozně ukecaný. Pokud vás ale Maven (ještě pořád) zajímá, podívejte se do pom.xml v projektové repository.

Zkrácená JaCoCo konfigurace vypadá takto:


V předešlém výpisu jsou podstatné tři věci: (1) generování JaCoCo destination file je svázáno s taskem junitPlatformTest. (2) Definujeme název destination file. Název může být libovolný, ale aby fungovalo generování JaCoCo reportů, je potřeba, aby se soubor jmenoval test.exec. A za (3), pokud chceme některé soubory z reportu exkludovat, dá se to udělat trochu obskurně přes life-cycle metodu afterEvaluate. (Tohle by chtělo ještě doladit.)

JaCoCo pokrytí testy


SonarQube statická analýza

Sonar vlastně s JUnit nesouvisí. Pokrytí testy už máme přece vyřešeno. No, uvádím to proto, že opět je potřeba jít tomu štěstíčku trochu naproti.

Zkrácená verze Sonar konfigurace je následující (Maven opět hledejte v repo):


Tady jsou důležité dvě věci: (1) říct Sonaru, kde má hledat coverage report (klíč sonar.jacoco.reportPath) a za (2) naznačit, co má Sonar z coverage ignorovat (sonar.coverage.exclusions) - bohužel, JaCoCo exkluduje jenom z reportu, v destination file je všechno a tak to Sonaru musíte říct ještě jednou.

SonarQube statická analýza


Má smysl migrovat?

Jak je vidět, popsal jsem spoustu papíru, není to úplně easy peasy. A tak se nabízí hamletovská otázka: má smysl upgradovat z JUnit 4 na verzi 5?


Výše už jsem zmínil velmi přesnou analogii s Javou 5. Tehdy šlo hlavně o anotace a generické kolekce. Můj povrchní dojem je, že u JUnit 5 může být tahákem Java 8 (na nižších verzích Javy to neběží), takže primárně lambdy a streamy.

Pokud máte stávající code base slušně pokrytou pomocí JUnit 4, tak se migrace nevyplatí. Protože ale JUnit 5 umí (pomocí JUnitPlatform runneru) spouštět obě verze simultánně, je možné na verzi 5 přecházet inkremenálně.

Projekt repository

Na Bitbucket jsem nahrál repozitory jednoduchého projektu, kde si můžete v Gradlu a v Mavenu spustit JUnit 5 testy, vygenerovat JaCoCo report a publikovat výsledek do SonarQube.

19. září 2017

Střípky z prototypování II: WebSockets

V úvodním díle jsme se dívali na jednoduchý prototyp - jak spojit dvě etablované webové technologie: Wicket a Spring. Bylo to takové zahřívací kolo, ještě o nic nešlo. Spíše o to, připravit si prototypovací platformu, než vyřešit zapeklitý technický problém.

V dnešním díle se podíváme na prototyp, jehož negativním výsledkem mohla být výměna GUI technologie, což by vedlo k refaktoringu cca 1/3 aplikace.

Kontext

πάντα χωρεῖ καὶ οὐδὲν μένει ~ Ἡράκλειτος
Jak říká Hérakleitos z Efesu: "všechno se mění a nic nezůstává stejné". To se tak stane, že zákazníkovi prodáte určité řešení. Všude - v odpovědi na RFQ, v kontraktu, na workshopech se zákazníkem - prezentujete, že GUI určité aplikace bude "wizard-like".

Vyberete technologie, nastřelíte aplikační prototyp a začnete vyvíjet business features. Vývojáři studují a postupně si osvojují nové technologie. Svět je krásný...

A pak přijde UX designer a hodí vám do toho vidle. Řekne, že uživatelé milují skrolování a cool, že jsou Single Page Aplications (SPA). A vy si uvědomíte, že GUI technologie, kterou jste zodpovědně vybrali (možná i nějaká bezesná noc tam byla), se se změnou paradigmatu není schopná vyrovnat.

Use Case

Cíl tohoto prototypu byl přímočarý: zpropagovat data, která přijdou na server z bezstavové RESTové služby do prohlížeče konkrétního uživatele a překreslit určitou část obrazovky, aby se tato data zobrazila. S nadsázkou jsem tomu říkal: přidat "reactive-like" chování.

Podmínkou samozřejmě bylo, aby zůstaly zachovány stávající technologie (tedy Spring a Wicket). Pro úplnost dodám, že Wicketovské komponenty jsou vždy stavové.


Implementace

Implementaci jde rozdělit do dvou kroků:
  1. Zpracování RESTového volání a propagaci dat do Wicket komponenty na serveru.
  2. Push dat ze serveru do konkrétního prohlížeče.

Observable Cache

První bod můžeme realizovat pomocí Observer patternu - do řešení přidáme další element, který zatím budeme nazývat observable cache (a více si o něm povíme v příštím díle). Observable cache nám bude fungovat jako synchronizační mechanizsmus:
  1. Wicket komponent se zarigistruje jako observer do observable cache.
  2. REST kontroler vloží data do observable cache.
  3. Observable cache notifikuje zaregistrované observery (wicket komponenty).


Jelikož observable cache je pro nás zatím abstraktní komponent, jehož technologie/implementace bude vybrána později (a navíc pro nás momentálně není podstatná), vytvoříme si ji pro začátek jako jednoduchou observable HashMapu. Pro začátek budeme chtít notifikace pro metody put a remove.


Následně zaregistrujeme Wicket komponentu (Panel) jako observera. Potřebná WebSocket logika půjde do metody update(). Prozatím ji necháme prázdnou, než probereme, jak se Wicket staví k WebSocketům.


Wicket a WebSockety

Je to taková matrjoška. Existuje WebSocket specifikace. Ta je implementována Java API for WebSocket (JSR 356). A Java API je pak obaleno Wicktovskou implementací/rozšířením. Wicketovská dokumentace je popsaná v referenční příručce v kapitole Native WebSockets. Některá témata zde chybí, ale je to dobrý začátek.

To, co Wicket k WebSocketům přidává a co také využijeme pro náš případ (a co také chybí v dokumentaci), je "broadcastování" WebSocket zpráv. V základě to umožňuje poslat WebSocket událost všem komponentům, které mají definované WebSocketBehavior. Komponent pak může přijatou událost dále filtrovat a rozhodnout se, jestli na ni reagovat.

To, že náše aplikace bude WebSocket-ready, nám zajistí náhrada klasického WicketFiltru za JavaxWebSocketFilter:


Tady trochu odbočím od WebSocketů k servletům. Aby WebSockety fungovaly, musí je podporovat servlet kontejner, ve kterém aplikace poběží (všechny moderní kontejnery by to měly umět).

V rámci popisovaných prototypů probíhá deployment jako součást buildu, do embedovaného servlet kontejneru, který nám poskytuje výborný Gradle plugin Gretty (k dispozici jsou Jetty a Tomcat). Bohužel, našel jsem tady pravděpodobně bug - WebSockety nefungují v embedovaném Jetty, takže je potřeba používat embedovaný Tomcat. (Ve standalone Jetty funguje všechno jak má, takže to bude problém Gretty.)

Zpátky k WebSocketům a Wicketu. Nyní, po notifikaci z observable cache, chceme z metody update broadcastovat WebSocketEvent a opět ji odchytit ve Wicket panelu, který budeme chtít překreslit. Data pro model komponentu si vytáhneme přímo z cache.


Pokud se podíváme na tento proces z hlediska kódu, potřebujeme ve Wicket komponentu aktualizovat pár věcí:
  1. V konstruktoru přidat na komponentu WebSocketBehavior.
  2. Z metody update broadcastovat IWebSocketPushMessage.
  3. V metodě onEvent zprávu přefiltrovat.
  4. Nechat komponent (nebo jeho část) překreslit.
  5. V rámci překreslení dojde ke znovu-načtení modelu.


Prototype repozitory

Pokud si budete chtít prototyp spustit a trochu si s ním pohrát, naklonujte si následující Bitbucket repository. Součástí prototypu je SoapUI projekt, s připraveným REST requestem, kterým si můžete poslat data do prohlížeče.

Klíčové třídy:

Poučení

Občas se ukáže, že řešení, které jsme odkládali jako nejzažší možné, je nakonec to správné. Nebo jediné funkční. Je potřeba zvážit potenciální důsledky - např. přepisování GUI vrstvy versus pozdější perfomance problémy (kolik WebSocket spojení bude v produkci otevřených? Jaký bude objem broadcastovaných zpráv? apod.)

Zvolili jsme na počátku dostatečně flexibilní technologii, aby uspokojila i nároky v úvodu zmiňovaného Hérakleita z Efesu? (Eh, chtěl jsem říci šíleného UX designera.) Malý, rychlý prototyp může dát na tyto otázky odpověď. Nebo aspoň vyznačit cestu, kudy ne.

Příště

V pokračování střípků se podíváme na to, čím nahradit observable cache. Můžete se těšit na sebevražedný deathmatch Neo4j vs. Infinispan.

Repository všech prototypů


Související články



22. srpna 2017

Střípky z prototypování: Wicket, Spring, REST

Měl jsem to štěstí, že jsem se teď mohl několik týdnů věnovat prototypování. Štěstí, protože je to jeden z mých nejoblíbenějších aspektů softwarového inženýrství.

Všechny prototypy vedly k cílovému, zbrusu novému řešení. V kontextu naší firmy, by to normálně dělalo oddělení R&D, ale z kapacitních a projektových důvodů to skončilo v našem delivery týmu. Rád jsem se toho ujal.

Vzhledem k tomu, že by popis řešení a implementace zabraly mnoho článků, rozhodl jsem se vytáhnout jen několik zajímavějších fragmentů z následujících témat (a i ty rozdělím do dvou-tří zápisů):
  • REST contract-first
  • Wicket + Spring
  • Wicket + REST via Spring
  • WebSockets
  • Embedded Neo4j
  • Embedded Infinispan

REST contract-first

O tomhle tématu už jsem psal v článku REST contract-first: Swagger & Gradle. Zmiňuju ho pro úplnost, ať je to na jednom místě a také protože vychází ze stejného konceptu prototypu, jako všechny následující.

Wicket + Spring

Use case

Na počátku bylo slovo: udělejte novou aplikaci. Technologie nikdo neřešil - po pravdě, existovalo rozlehlé architektonické vakuum. Tak jsem se do toho vložil a na základě tehdejších informací a kontextu jsem vybral dvě technologie: Wicket na webové GUI a Spring na "všechno ostatní".

"Všechno ostatní" zde znamená:
  • REST služby a klienti
  • Business logika
  • (Potenciálně) persistence
  • (Finálně) security

Implementace

Wicket má se Springem dobré vztahy už po léta... i když, vo-cuď-pocuď. Zkrátka, bývávalo, že jste si ze Springu vzali jen to co potřebujete. Kdepak, už je to pěkně nenažraný cvalík, který si pozve spoustu bratříčků. A skloubit ho s něčím specifickým... je docela práce.

Nicméně. Způsob, jak propojit Wicket a Spring je dvojí - jde o to, kdo koho instancuje. První způsob - kdy Wicket instancuje Springovský kontext, ze kterého je potom možné injektovat do Wicketovských komponent přes anotaci @SpringBean - je dobře popsaný ve Wicketovské Reference Guide: Integration Wicket with Spring.

Druhý způsob je flexibilnější, avšak, není nikde moc zdokumentovaný a když už, tak jen pomocí konfigurace web.xml. Funguje to tak, že WicketFilter instancuje SpringWebApplicationFactory, která prohledá Springovský kontext a instancuje Wicketovskou WebApplication. Výhodou je, že se dá injektovat přímo do Wicket aplikace, což u předešlého způsobu nejde.

Pokud chceme oželet web.xml (ano, prosím!), vypadá konfigurace filtru takto:


Prozatím pomiňme, že filter rozšiřuje JavaxWebSocketFilter (viz sekce WebSockets), obyčejný WicketFilter postačí také.

Prototype repozitory


Pokud vám to neštymuje dohromady, klíčové jsou 3 třídy:

Poučení

Tady se žádné velké překvapení nekoná - funguje to stejně dobře, jako když jsem s Wicketem a Springem pracoval před osmi lety poprvé, jen se nám oba frameworky mocně posunuly ve verzích. Snad jen, že na takovém malém prototypu se jednoduše nacvičí přepnutí z jednoho typu instancování na druhý.

Wicket + REST via Spring

Use case

Spring a Wicket nám teď pěkně kohabitují. Ale chceme přidat RESTové služby - v současnosti všudypřítomná a triviální záležitost. Ne tak docela.

Spring nabízí REST buď v rámci Spring MVC, nebo Spring Boot. Přiznám se, tady mne dost zaskočilo, že Spring nenabízí RESTové služby samostatně, podobně jako ty SOAPovské (Spring WS). Nejsem expert na Spring, takže mi nejspíš něco schází, ale zatím to vidím, že dostává na frak buď modularita, nebo snadnost použití. Přitom jediný, co vlastně potřebuji je DispatcherServlet.

K tomu use casu - potřeboval jsem dedikované URL pro REST, které by neobsluhoval Wicket a zpracovávat/produkovat JSON zprávy.

Implementace

Řešení přišlo ve dvou krocích - zaregistrovat DispatcherServlet a podstrčit JSON mapování (z nějakého důvodu to Spring nedělá out-of-the-box). Dobral jsem se k řešení, které je sice funkční, ale rozhodně ne elegantní a možná i špatný design. (Zde bych byl vděčný za jakékoliv navedení na "správnou cestu".)

Zaregistrova DispatcherServlet jen tak přes @WebServlet annotaci mi nešlo - lítaly z toho tuny výjimek, protože ve Springovském kontextu chybělo spousty věcí ze Spring webové aplikace. Všechno to, co vám tam přidá anotace @EnableWebMvc. Tudy cesta nevedla.

Vyřešil jsem to dynamickým zaregistrováním servletu přes ServletRegistration, když jsem si přes Wicket vytáhnul ServletContext:


Druhý problém - přesvědčit Spring, aby chroustal JSON - mám vyřešený jen zpola: sice "zázračně" zafungovalo angažování komba AnnotationMethodHandlerAdapter a MappingJackson2HttpMessageConverter. Bohužel, je první třída @deprecated a to já nesnáším (pokudn není zbytí).

Spring doporučuje migrovat na RequestMappingHandlerAdapter, jenže k tomu chybí jakákoliv dokumentace a Google mlčí. Moje otázka na StackOverflow je také bez odpovědi.

Řešení, na které nejsem hrdý (účel světí prostředky):


Prototype repozitory


Klíčové třídy:

Poučení

Spring je fajn. Ale přijde mi po těch letech, že je míň flexibilní a narostl do stejného molocha jako Java EE. Pokud potřebujete něco specifického, budete se brodit Springovskými výjimkami a zoufale prohledávat StackOverflow. Mimochodem, další moje StackOverflow otázka o Springu je také nezodpovězena.

Říkám si, jestli to za to stojí, se přehrabovat tak hluboko ve vnitřnostech Springu, aby člověk implementoval relativně jednoduché věci. Trochu mi to zavání vendor lock-in: dobře si rozmyslet, jestli stavět heterogenní aplikaci, nebo použít homogenní Spring.

Příště

V pokračování střípků se podíváme na WebSockety a jak do "standardní" webové aplikace přidat "reactive-like" chování.

Repository všech prototypů


Související články


29. května 2017

Covariance & Contravariance

Myslím, že je dost pravděpodobné, že na univerzitě jste měli nějaký ten semestr statistiky (já jsem měl 4 😱 ) a tak by vám měl být aspoň lehce povědomý termín kovariance, který je vyjádřený vztahem:
cov(X, Y) = E[(X - E[X])(Y - E[Y])]
Tak o tom si dnes povídat nebudeme.

Místo toho bych si chtěl rozebrat téma, které jsem dostal jako otázku na nedávném pohovoru. (Jo, to byl ten pohovor, kvůli kterému jsem napsal článek CAP Theorem, takže to už je druhý zářez na pažbě.)

Když jsem tedy dostal otázku, jestli vím, co je kovariance a kontravariance, tak u prvního termínu mi zablikala kontrolka "mlhavé vzpomínky" (léta nepoužívaná statistika se projeví "určitým povědomím neurčitosti") a pak jsem na férovku přiznal, že termín kontravariance jsem nikdy neslyšel a nevím, co to je.

Poslední varování! Pokud vás neodradila rovnice v úvodu ani vás neodežene tento odstavec, vězte, že se dozvíte o temném zákoutí computer science, které vám asi bude prakticky k ničemu - já jsem tuto "záležitost" za 12 let v Javě nepoužil ani jednou. Na druhou stranu, je to aspekt, který je ve vašem jazyce trvale přítomen a dost možná jsou vám jeho praktické konsekvence známé.

Podivný případ s Array

Než se do toho pořádně pustíme, zkuste se podívat na následující kód v Javě, který se bez problémů zkompiluje. Co je na tom špatně a co se stane, když ho spustíme?


Asi jste správně odhalili, že na 9. řádku micháme jablka s hruškama. Ehm, tedy Jedie se Sithama. Možná už ale nevíte, že zmíněný řádek vyhodí runtime výjimku ArrayStoreException.

Pokud bychom se podívali na ekvivalentní příklad ve Scale, tak se nám následující kód ani nezkompiluje, protože vyhodí kompilační chybu už na řádku 8.


To jsou věci! Vítejte ve světě variance.

3 sestry: Kovariance, Kontravariance a Invariance

Výše uvedené příklady demonstrují, že pole jsou v Javě kovariantní a ve Scale invariantní. Pojďme si na to posvítit. Všechno se to motá kolem pojmů subtyping (pozor, neplést s dědičností) a variance. Takže.

Variance je obecný pojem, který říká, jakým způsobem funguje subtyping u komplexních typů. Komplexním type je třeba generická kolekce, nebo funkce. Variance může být trojího druhu:
  • Invariance říká, že mezi komplexními typy není žádný vztah.
  • Kovariance umožňuje nahradit komplexní typ jeho podtypem.
  • Kontravariance umožňuje nahradit komplexní typ jeho nadtypem.

Pro úplnost je potřeba říct, že je tady ještě čtvrtá sestra: bivariance. Ale protože ji macecha ráda neměla, tak se s ní nebudeme zabývat.

Variance v kolekci

Pokud se vrátím k výše uvedenému příkladu v Javě - proč je pole kovariantní, když to pak působí problémy? Důvod je historický. Pole byla jedna z prvních kolekcí, které Java měla a jak ti starší z nás zažili, až do verze 5, neměla Java generika. (Mimochodem, jeden z lidí, kteří generiky do Javy přidávali, byl Martin Odersky, autor Scaly.)

Pole v Javě byly navrženy, aby podporovaly pole objektů a protože každá třída automaticky dědí z Object, tak jsou pole kovariantní. S příchodem generik to už nedává smysl a tak máme v Javě takovou dichotomii - pole jsou kovariantní (viz příklad nahoře), kdežto generické kolekce jsou invariantní.

Jak taková invariance v kolekci vypadá? Podívejme se na následující příklad seznamu v Javě:


Teď už by mělo být zřejmé, že ačkoliv typy v kolekci podporují subtyping (např. Jedi -> Powerful), tak kolekce samotné jsou invariantní: seznam List<Jedi> není podtypem List<Powerful>.

Immutable kolekce

Jak zrhuba říká Martin Odersky (tady hodně zjednodušuji), mutable kolekce by měly být invariantní, zatímco immutable kolekce můžou být kovariantní.

Kovariantní seznam si můžeme hezky ukázat ve Scale. Jelikož List je ve Scale immutable (ve skutečnosti je to klasická funkcionální struktura cons buněk). Právě immutabilita nám zajistí, že nás nepotká podobné runtime překvapení, jako u Java polí.


Tam, kde se nám Scala u polí bouřila (řádek 8), tak u seznamu ani necekne. Prostě kovariantní pohodička.

Jakou varianci má immutable Java?

Když se člověk dívá, jakou pěknou implementaci immutable kolekcí má Scala, tak ho napadne, jestli jsou také kovariantní immutable kolekce v Javě. Zklamu vás... nejsou.

V první řadě, immutable kolekce v Javě vůbec nejsou. To nejbližší, co se dá v Java kolekcích najít je Collections.unmodifiableList (ev. Map, Set, Collection atd.), což je ale jenom read-only pohled na interní, mutable list. Který je invariantní.

Pokud se podíváme na externí frameworky, immutable kolekce nabízí Google Guava. Když se na ně ale zaměříme z hlediska variance, tak jsou opět invariantní. Navíc, ošklivost builderu pro přidání elementu do kolekce se s funkcionální krásou cons nedá srovnávat:


To je všechno? Co funkce?

Povídání o varianci v kolekcích se nám trochu protáhlo, takže se nedostalo na to nejzajímavější - variance ve funkcích. Jako opravdu ve funkcích - Java se nám vrabčími krůčky přibližuje funkcionálnímu programování, takže bychom toto téma neměli minout.

Související články

  • Covariance & Contravariance II: Funkce (TBD)

10. března 2017

Jak dělám Java pohovor IV: Java workshop

Zcela bezkonkurenčně nejčtenějším zápisem na mém blogu je opus magnum Jak dělám Java pohovor. Jeho čtenost je řádově vyšší, než u zbytku veškerých textů. Ten článek už je skoro pět let starý a neodpovídá (mojí) realitě.

Věci, které za to stojí, se snažím vylepšovat, takže je v důsledku dělám jinak. A pokud máte to štěstí, že si můžete vybírat lidi k sobě do týmu, tak by vám na tom mělo záležet. Hodně. A tak si ty poslední tři, čtyři roky říkám, že bych měl svůj zápis zaktualizovat. Jak tedy dělám pohovor dnes?

Agenda Java interview

Agenda pohovoru zůstala hodně podobná:
  1. Představím se já.
  2. Prostor pro otázky kandidáta a/nebo představení společnosti, business domény, našeho oddělení a projektů.
  3. Diskuze nad kandidátovým projektem.
  4. Review kandidátova kódu.
  5. Java workshop
Drobnou změnou je bod číslo 3, diskuze nad kandidátovým projektem. Velkou a stěžejní změnou je pak titulní Java workshop.

Diskuze nad kandidátovým projektem

Dříve jsem v tomto bodě probíral kandidátovo CV, ale postupně se to vyvinulo v diskuzi nad konkrétní zkušeností. Přijde mi to zajímavější a přínosnější, než diskuze nad "suchou historií".

(Mimochodem, kandidáti mají neuvěřitelně zažitou historizaci svojí praxe. I když jim opakovaně explicitně zdůrazníte, že nechcete slyšet chronologicky odříkanou pracovní zkušenost, většinou vás naprosto ignorují a spustí naučený kolovrátek. Hanba vám HR a head-hunteři!)

V dnešní době se tedy ptám na projektovou zkušenost ve stylu:

"Mohl byste mi popsat Váš poslední, nebo poslední úspěšný projekt? Zajímají mě hlavně technické aspekty - mohl byste mi popsat a ideálně namalovat architekturu, či design vašeho vybraného projektu? Dále by mě zajímalo, jak byl projekt řízen, jaké role se na něm podílely a jaká byla Vaše role? Co třeba nějaké disciplíny SW inženýrství? Release management? Source code management? Issue tracking?"

Většinou se mi podaří kandidáta (přátelsky) přimět k namalování nějakého schématu na whiteboard. To má dva aspekty. Jednak se nad vizualizovanou architekturou/designem dobře diskutuje. A jednak poznáte, jak je na tom kandidát ohledně schopnosti vysvětlit technické věci, znalost modelování, uvědomění si "big picture", kontextu daného projektu a spoustu dalších věcí.

Ilustrační příklad whiteborard architektury

Java workshop

Když jsem pozměněnou podobu interview vymýšlel, chtěl jsem něco, co bude co nejblíž způsobu, jakým bych chtěl, abysme v týmu pracovali. Tedy: komunikovali spolu a uměli diskutovat nad kódem a designem. A samozřejmě... psali kód, ideálně s unit testy.

Začínám tím, že si s kandidátem sedneme vedle sebe a předložím mu - podle vybraného příkladu - následující obrázek (pro nadcházející odstavce, považujme za dané zadání návrhový vzor Observer):

Class diagram návrhového vzoru Observer

Zeptám se kandidáta, jestli zná UML a daný návrhový vzor. Pokud ano, tak ať jedno, druhé, či oboje vysvětlí. Pokud ne, řeknu nevadí a obojí vysvětlím já. Tahle část trvá krátce, většinou tak do pěti minut a jejím hlavním smyslem je porozumět zadání. A teď přijde to hlavní.

Otevřu notebook a... ukážu kandidátovi "skeleton" projektu natažený v IDE. Vypadá to nějak takhle:

Skeleton Java projektu v IDE

Jak je vidět na obrázku, i na UML diagramu výše, v projektu jsou dvě rozhraní a dvě implementační třídy. Ty konkrétní třídy "implementují" metody z interfaců, ale jsou prázdné. Čili, jde to zkompilovat, ale nic to nedělá.

Rozhraní a jeho prázdná implementace

Malá vsuvka, pokud vás to napadlo - v tom IDE to mám připravený v Eclipse a v IntelliJ IDEA. Dřív jsem to měl připravený i pro NetBeans, ale pak jsem to přestal udržovat - za ty čtyři roky mi na pohovor nepřišel nikdo, kdo by chtěl v NetBeansech dělat.

Zpátky k projektu. Kromě produkčního kódu jsou tam připravený - opět prázdný - třídy pro testy. Pokud by vás zajímalo, jak přesně ten startovní projekt v IDE vypadá, podívejte se na můj repositář na Bitbucketu: https://bitbucket.org/sw-samuraj/hiring/overview

Vysvětlím kandidátovi strukturu projektu a řeknu něco jako:

"Takže, tady máme prázdný projekt (pro návrhový vzor Observer) a zkusíme si ho naimplementovat. Pokud znáte, nebo jste dělal nějakou reálnou implementaci tohoto vzoru, můžete zkusit udělat ji. Anebo můžeme zkusit naimplementovat ten vzor jako takový, dejme tomu ukázkový příklad.

Záleží jen na Vás s čím začnete, jestli s implementací, nebo s testy a já jsem tady proto, abych Vám pomohl v případě problému. A v průběhu toho, jak budete psát, se Vás budu ptát na některé aspekty Vašeho kódu.

V projektu můžete cokoliv změnit, je zde jen jedno pravidlo - nesmíte nijak upravovat interfacy."

A je to. Kandidát začne psát, já se dívám, občas se na něco zeptám. Když se nám to zadrhne, jemně kandidáta navnadím, nebo popostrčím. Občas něco do kódu napíšu i já sám.

Každý kandidát je naprosto jiný. Někdo to celé vystřihne za půl hodiny i s pěknými unit testy. Někdo za stejnou dobu stačí vyrobit jednu metodu, která přidává prvky do kolekce. V průměru strávím touhle částí zhruba 40-50 minut.

A je to. Interview krátce zakončím a rozejdeme se.

Jak workshop vyhodnotit?

V momentě, kdy workshop skončí, už mám většinou jasno, jestli chci mít kandidáta v týmu, nebo ne. Někdy jsem na pochybách a je lepší se na to vyspat, nebo prodiskutovat s někým nezúčastněným.

Jinak vás asi zklamu - neprozradím vám žádné tajemství, jak z té cca hodiny programování udělat výsledek. Pro mne to byla dlouhá cesta, během které jsem mířil k jakémusi ideálu. Proto nepotřebuju nějaký checklist, abych věděl, jestli tam - s kandidátem - jsme, nebo ne.

Pokud vám minulý odstavec nedává smysl, nebo mu nerozumíte a přesto byste chtěli vědět, jak worshop vyhodnotit, zkuste se inspirovat těmihle aspekty:
  • Jak kandidát komunikuje? Během vysvětlování zadání a během programování.
  • Jak efektivně pracuje v IDE? (Na oblíbené IDE se ptám ještě před pohovorem, takže by to neměl být stresující faktor, že programuju v něčem nezvyklém.)
  • Jak hezky/čitelně/čistě/efektivně píše kód?
  • Jak designuje/strukturuje metody, třídy, testy?
  • Jak píše testy? Jestli vůbec. A kdy? Předtím, potom, zároveň?
  • Zajímají vás nějaké seniornější aspekty? Klidně se můžete ponořit do věcí, jako je specifická implementace některého Java API, nebo třeba do Reflection API (fakt, vyplyne to úplně přirozeně).
  • Chcete si ověřit znalost konkrétní verze Javy? 6, 7, 8? Žádný problém, jde to.
  • Jak kandidát komunikačně a znalostně reagoval na navržené alternativy?
Určitě vás napadne něco dalšího.

Co už nedělám

S odkazem na původní článek, bych vypíchnul věci, od kterých jsem upustil. V první řadě, už se nevrtám v CV. Ani před pohovorem, ani během. Životopis si většinou jen rychle proběhnu před phone screenem, jestli mě tam něco nezaujme - třeba jestli má kandidát zkušenost s (business) analýzou, architekturou, team leadingem apod. Prostě nějaký přesah za vývojařinu.

A potom, už nedávám hlavolam. I když tahle část bývala celkem zábavná, tak jsem ji odstranil - když jsem před těmi čtyřmi lety nově definoval, jak bych chtěl pohovor pojmout, zaměřil jsem se na to, aby to bylo co nejbližší denní realitě. A tam prostě vývojáři mechanické hlavolamy neřeší. (Čest výjimkám.)

Jak dál?

Pohovor tímto způsobem dělám poslední čtyři roky a musím přiznat, že po té době je to pro mne už příliš velká rutina. Chce to změnu. Zatím čekám na inspiraci. Je možné, že tenhle článek čtete v přelomovém období - takže jestli se někdy potkáme spolu na pohovoru, dost možná, že bude vypadat jinak.

No dobře, Java. Ale co .Net?

Z minulých dvou let mám zajímavou zkušenost. Poprvé v životě mě potkalo štěstí, že jsem se stal mentorem. Jako tím opravdovým, kdy se vztah mentor-mentee "samovolně", organicky vytvoří. Pikantní na tom je, že můj mentee není Javista... je to .Neťák!

No. Kromě jiného jsme spolu řešili také .Net pohovory. Z dnešního pohledu to vlastně nebylo nic těžkého - vzali jsme můj Java pohovor, vytvořili .Net workshop a bylo to.

Podstatné je, že to výborně fungovalo a dnes tak máme úspěšný nový .Net tým. Zkušenosti zkrátka občas přijdou ze strany, odkub byste to nečekali.

Předešlé díly


Související články

30. listopadu 2016

GeeCON Prague 2016, den 2

Zúčastnil jsem se dvoudenní Java vývojářské konference GeeCON Prague. Možná se mýlím, protože nemám potřebný rozhled a informace, ale GeeCON mi přijde jako momentálně nejlepší Java konference v Praze - má mezinároní spíkry (všechny přednášky v angličtině), slušné renomé a odpovídající podporu sponzorů.

Pokud máte tip na jinou Java/vývojářskou konferenci (obdobného rozsahu), dejte mi vědět v komentářích, ať vím, kam vyrazit příští rok.

Pátek

O prvním dni konference jsem se rozepsal v článku GeeCON Prague 2016, den 1. Dnes budu pokračovat druhým, pátečním dnem, který se mi celkově líbil víc. Což může být subjektivní - mě udělaly radost dvě výborné přednášky o Clojure, z nichž jedna pro mne byla vrcholem celého GeeCONu.

A kromě Clojure zde byla také výborná přednáška o Microservices a pokračování tématu Graal/Truffle.

How to Bake Reactive Behavior into Your Java EE Application

Přednáška Ondreje Mihályi (@OMihalyi) o reaktivním programování (RP) mne moc neoslovila, i když nebyla špatná. Přiznám se, poslední dva tři roky jsem nesledoval aktuální trendy, takže jsem možná vedle, ale tyhle rective* záležitosti mi přijdou jako momentální hype.

V úvodu přednášky mi chybělo nějaké "zorientování se" pro ty z nás, co nejsme v reactive doma. Uvítal bych nějaké diagramy, který daný design osvětlí. A naopak bych oželel "programování ve slidech" (powerpoint programming).

Jinak měl Ondrej rozumný přístup - používat RP tam, kde to má smysl a pomocí refactoringu ho aplikovat na stávající design. Toho se týkalo také demo: na počátku byla aplikace (tuším nějaké vyhledávání letů) napsaná v JSF a JAX-RS, v níž se sekvenčně, ve vláčku, volali tři webové služby.

Během refactoringu došlo na zapojení WebSocketů a Event Busu v Payara Micro. S tou Payarou jsem to moc nepobral - zrovna tady bych ocenil nějaký komponent diagram. Odnáším si z toho, že Payara tam byla hlavně kvůli CDI Event Busu. Pokud to tak bylo, tak v realitě by stálo za to tam mít něco event-minimalistic, případně použít služby aplikačního serveru (pokud je poskytuje).

One VM to Rule Them All

Přednáška Jakuba Podlešáka (@japod) a Jana Štoly pokračovala v tématu čtvrteční key note - Graal VM a Truffle. Pánové to měli sladěný nejen tematicky, ale i outfitem, zkrátka bylo hned jasný, kdo dělá v Oracle Labs:

Obsahově byla přednáška zajímavá, ale pro mne ne moc záživná - přece jenom, kompilery a podobná havěť byly pro mne na škole jen nutné zlo. Takže byť stromy jsou velmi zajímavá algoritmická struktura, tak vytváření a manipulace AST velká zabava není.

Kluci se v prezentaci střídali, což trochu rozbilo plynulost a soudržnost. Začali prezentací Graalu a tím, jak rychle v něm běží jazyk R. Zkrátka R jako Rychle :-) Pak bylo něco o symbióze R a JavaScriptu (import funkce z jednoho jazyka do druhého).

A pak přišlo to AST... teda Truffle. Přiznám se, že po těch pár týdnech se mi toho už dost vykouřilo z hlavy a to i když se dívám do mind mapy (viz níže), kterou jsem si psal. Takže v krátkosti, viděli jsme jak napomoci parsování pomocí anotace @Specializaction a parametru guards. Pak tam bylo taky něco o optimalizaci a partial evaluation. No, a víc už vám k tomu neřeknu.

Thirty Months of Microservices. Stairway to Heaven or Highway to Hell?

Jednoznačně největší show celého GeeCONu. Holanďan Sander Hoogendoorn (@aahoogendoorn) to umí pořádně rozjet! Už jenom to, že jako cizinec je schopný do své prezentace naprat několik (smysluplných) slidů z A je to!

Sander začal obligátním "monoliths are bad", aby pak pokračoval bojovými zkušenosti z implementace microservis. V jedné větě by se jeho příspěvek dal shrnout: "microservices are not easy".

Sanderovi zkušenosti se  dají shrnout do následujících bodů:
  • Microservices require evolutionary architecture.
  • Start with guiding principles - implement business process, avoid transactions, components own their own data/storage.
  • RESTfulness is not easy - Postel's Law, have conventions (e.g. URI).
  • Testing - everything, fail quickly, automation, contract testing (JBehave).
  • DevOps is not easy - Infractructure as Code.

Hlavní poselství přednášky? Tak samozřejmě rozumné "microservices are not for everyone". Rozumné proto, že cca poslední 3 roky se s microservices roztrhl pytel - prostě klasický hype (naštěstí už to opadá) - a opět to není žádná silver bullet.

TDD: That's not What We Meant

Zklamáním pro mne bylo vystoupení Steva Freemana (@sf105). Steva mám zapsaného jako spoluautora frameworku jMock, bohužel, dnes už mrtvého, který jsem měl hodně rád (verzi 2). A také jako spoluautora oceňované knihy Growing Object-Oriented Software Guided by Tests. Takže jsem čekal hodně.

Steve byl jeden z mála nativních anglických speakerů (je z Londýna) a jak to tak někdy bývá, nebylo mu vůbec rozumět. Mám na akcenty docela ucho, ale řeknu vám, zlatý irský, nebo skotský akcent :-)

Zklamaný jsem byl hlavně proto, že Stevova přednáška byla nudná, unylá. A přitom tam bylo pár skrytých rubínů a smaragdů. Třeba o profláknuté slavné knize Kenta Becka Test Driven Development:

"It's worth re-reading. Nothing much there for the 1st read. But, so much there... after couple of years!"

Steve hodně kritizoval praktiku, kdy se testy dělají jen na oko - "Look, we have tests!". Nazýval to "Test-Driven Theatre".

Nejvíc se mi líbil tenhle slide:


Doing Data Science with Clojure: the Ugly, the Sad, the Joyful

Přednáška Simona Belaka (@sbelak) pro mne byla příjemným překvapením. Prezentaci jsem si vybral hlavně proto, že mám pro Clojure slabost (i když ho už pár let zanedbávám).

Simon mluvil o Clojure hlavně ve vztahu k Data Science. Proč je Clojure v této doméně ideální jazyk? V Data Science jsou různé oblasti, požadavky a většina používaných jazyků je řeší jenom částečně.

Infrastruktura se dá dobře řešit v Pythonu, nebo ve Scale. Modelování zase v R, nebo (opět) v Pythonu. Pak tu máme čištění a přípravu dat. A nakonec - a zde Clojure exceluje - manipulace se strukturou. A Clojure pokrývá všechny tyto aspekty. No a samozřejmostí (u všech jmenovaných jazyků), je Live Programming, které poskytuje REPL.

Dalším silným argumentem pro použití Clojure v Data Science je horká novinka: clojure.spec. Upřímně, neřeknu vám, co to je - budu si to muset pořádně nastudovat. Podle Simona se to dá použít na "dotazovatelný popis dat" (queryable data descriptions) a ve spojení s Apache Kafkou (distributed streaming platform) je to husto-krutý. Opět nevím, o čem píšu, je to na mne moc raketová věda. Teda datová.

Na závěr byly dvě zajímavé otázky z publika. Zaprvé, jak je na tom Clojure s unit testy. Odpověď - Clojure není TDD-oriented. Což mimochodem říkal už tvůrce jazyka Rich Hickey, který daleko radši debugguje. Mnohem vhodnější je spec.

Druhá otázka se týkala toho, jak se naučit Clojure. Odpověď mi přišla brilantní - na Clojure se dá dívat jako na funkce v Excelu. Takže v prvním kroku si zkusit problém "naimplementovat", či ukázat v Excelu a pak totéž jako funkci v Clojure. Jednoduché, geniální.

Clojure, clojure.spec and Beyond

Pozor, famfára, tum tu du dú!! A cena za nejlepší přednášku jde za Carin Meier (@gigasquid). Za mne jednoznačně a bez diskuze. Moc pěkně provedená, moc pěkně přednesená a zatraceně zajímavá.

Carin je autorkou knihy Living Clojure, dle svých slov píše v Clojure na denní bázi a Clojure v jejím podání je ten nejvíc cool a sexy jazyk, na který letos narazíte... víc cool & sexy už je jen clojure.spec. Ehm, použil jsem právě v jedné větě 4x slovo Clojure?!?

No, dost chvály. O čem že byla ta přednáška? Carin si vzala za základ dětskou knížku Doktora Seusse One Fish Two Fish Red Fish Blue Fish a pomocí clojure.spec se jala čarovat. Programy jako stvoření, která se geneticky vyvíjejí.

Kdo někdy trochu přičichnul k Lispu a podobné havěti, ví, že code is data and data is code. To není nic nového, ale clojure.spec to posouvá na úplně jinou úroveň - můžete si generovat specifikace, které vám generují data, která mohou generovat další specifikace, přitom se modifikují a generují...

A Carin to krásně umí podat. Část její přednášky si můžete přečíst na jejím blogu: One Fish Spec Fish.

Asi jste si všimli, že v popisu téhle přednášky dost bruslím. Je to tak. I když se podíváte do mind mapy níže, uvidíte, že jsem si toho moc nezapsal. Ze dvou důvodů. Už jsem říkal, že to byla nejlepší přednáška? Bylo by prostě škoda si u toho dělat zápisky. A pak, bylo tam toho tolik, že je to výživné ještě na měsíce studia. O teď mě omluvte - jdu generovat testovací data, která se rýmují. (Mimochodem, všimli jste si, že two se rýmuje s blue?)

New Java Literals for the Brave and True

Na přednášku Lukáše Křečana (@lukas_krecan) jsem dorazil pozdě, vlastně až cca v druhé půlce, protože jsem se v předsálí zakecal s Carin Meier o clojure.spec.

Takže jestli jsem to ze závěru pochopil, šlo o to, mít v Javě literály podobně jako ve Scale a Lukáš k tomu zneužil Javovské lambdy.

Budu teď trochu ošklivý, nebo upřímný - šel jsem se na přednášku podívat, abych viděl Lukáše na živo. Protože - ruku na srdce - Scala je mi dost ukradená.

Dirty Hacks with Java Reflection

Závěrečná key note Heinze Kabutze (@heinzkabutz) mě minula. Možná to byla únava, po dvou dnech intenzivního vstřebávání informací, možná přeplněná mozková kapacita, anebo, po vrcholné přednášce Carin Meyer, už nic nemohlo být zajímavé. Zkoušel jsem to, ale po 10 minutách jsem sjížděl Twitter a pak jsem se, ještě před půlkou, sbalil a šel domů.

To málo, co jsem v úvodu zachytil, byly klíčový slova Reflection, Java 9, Atomic a Concurrent.

Organizace

Tak, to byly přednášky. Nejen ty ale tvoří konferenci. Co organizace? Byl to můj první GeeCON a tak nemám s čím srovnávat. Jasně, srovnávat třeba s Google Developer Day by nebylo fér.

V první řadě musím vyzdvihnout lidi z GeeCON, že se do toho vůbec pouští. Na téhle fan bázi, kdy za váma nestojí velká firma, to musí být velmi náročné, postavené na spoustě entuziasmu. I proto jsem tolerantnější.

Organizaci přednášek se v podstatě nedá nic vytknout. Technika fungovala, časový rozvrh klapal a to je hlavní. Android aplikace s programem konference fungovala uspokojivě. Dostal jsem zadarmo jednu el. knížku od O'Reilly.

Pak už to byly více méně drobnosti - třeba hostesky by mohly znát heslo na WiFi, anebo tak nezmatkovat (a lépe informovat) s konferenčním tričkem.

Jednu velkou výhradu bych ale měl... catering. Koláčky ke svačině a džusy dobrý. Obědy docela slabota - dalo se to, ale hodně lidí nedojídalo. Ale kafe? To byl průšvih! Java konference a mizerný kafe?!? Do zákulisí samozřejmě nevidím. Co ale příště domluvit sponzoring s Doubleshotem?

Shrnutí

GeeCON je opravdu dobrá Java konference. Přednášky jsou zajímavé a aktuální. Rozsah je tak akorát a ambice odpovídají Praze. Pokud během roku nenarazím na něco zajímavějšího, rád se na GeeCON podívám znovu.

Mind Map

GeeCON Prague 2016 - Key Note, organizace a témata

GeeCON Prague 2016, den 2.

Související články